Projev na pohřbu Jiřího Havla

Milá paní Havlová, milá Kateřino a další členové rodiny, milí přátelé, dámy a pánové.

Jirka by si to určitě vybavil, ale já už nevím, co nás dva v září 1968 svedlo do jedné lavice v nově založené primě Akademického gymnázia ve Štěpánské. Byli jsme tehdy předmětem jakéhosi vzdělávacího experimentu. A musím říci, že z našeho pohledu se experiment podařil. Našli jsme nejen jeden druhého, báječné kantory, ale také mnoho dalších kamarádů a přátel na celý život.

Vydrželi jsme pak s Jirkou v té společné lavici osm let, zaplněných psaním povídek, básní, tvorbou třídního časopisu, snahami o literární kritiku, vzájemným hecováním.

A co je nanejvýš důležité – dlouhými rozhovory. Rozhovory, které pro mě neskončily a neskončí ani dnes.

Když Jirka Havel umřel, ztratil jsem stejně jako mnozí z vás během několika vteřin významnou část svého vlastního života.

Jirka byl totiž renesanční osobnost.

Uměl právě tak lehce recitovat zpaměti Kainara jako citovat statistiky, o kterých leckdo ani nevěděl, že existují.

Uměl rozebrat vztahy mezi historickými osobnostmi právě tak srozumitelně jako vztahy mezi chemickými prvky. A tak mělo svou logiku, že z gymnázia křepce vykročil ke studiu chemie, aby obloukem došel tam, kde mu to bylo předurčené – na studium ekonomie.

To byl jeden z jeho živlů. Nebyl pouhý teoretik, uměl i praxi. K tomu všemu měl nadání pedagoga.

I když mu byl vlastní respekt k druhému, nikdy netrpěl rychlokvašené, skálopevné závěry postavené na mýtech nebo polopravdách. Věděl, že pokaždé jsou ještě někde nějaké dveře, které je nutno otevřít.

Kdosi o něm kdysi řekl: On zastával takovou tu povídavou ekonomii. Jak také jinak! Vyprávění bylo esencí jeho života. Vyprávěl příběhy svými texty i svými činy. A jeho příběhy i jeho podání dokázaly strhnout.

Z jednoho pohledu se život s Jirkou vůbec nemazlil. Táta mu náhle umřel na služební cestě daleko za tehdejší železnou oponou. Jeho první žena zemřela krátce po narození třetího syna. Svou nejmladší dcerku měl možnost si užívat pouhé tři roky.

Proti tomu je fakt, že vlastně od roku 1968 nemohl nějakých 20 let pořádně slavit své narozeniny jen proto, že připadaly na 20. srpna, naprostá maličkost. Ty kulaté, pětapadesáté narozeniny, bychom slavili přesně za měsíc.

Z druhého pohledu měl ale šťastný osud. Tři pořádné kluky a nakonec i holčičku. Velkou rodinu. Profesionální úspěch, respekt a spousty dobrých, věrných přátel.

Kdybychom si nebyli tak blízcí, musel bych mu mnohé závidět. Jeho erudici, jeho paměť, jeho vtip, jeho široký rozhled, jeho schopnost souznění s lidmi, jeho duševní vyrovnanost snad ve všech situacích. Rád jsem s ním sdílel jeho pobavený nadhled, toleranci, šetrný přístup k slabostem bližních.

Jedním ze světů, kam jsem nebyl schopen Jirku následovat, byl šerm. Možná to bylo proto, že mne svým fleretem vždycky tak bravurně a napohled zcela bez námahy proklál. Šerm byla jedna z mnoha věcí, kterou předal svým synům. Šerm bylo něco, co mu rozzářilo oči možná ještě více než politika nebo ekonomie. Jeho za celý život jediná osobní žádost na mne jako novináře byla, abych napsal o jakémsi šermířském turnaji. Myslím, že i to dokládá, jaký to byl gentleman.

I z tohoto profesního pohledu měl můj respekt. Jirka byl politikem, který velice dobře rozuměl realitě fungování médií. Choval se jako gentleman i k těm, kteří se k němu tak nezachovali. Nebyl ale zdaleka jen objektem. Jeho blogy na Aktuálně.cz byly vždycky dvojnásobně zajímavé, nejen obsahem, ale i debatou, kterou neomylně přitáhl. Jak napsal správce a strážce blogů na aktuálně.cz Libor Stejskal, Jiří byl jedním z mála politiků, kteří si pod svým blogem chodili se čtenáři povídat.

Jirka byl také jedním z mála politiků, který dokázal uchopit i ten podivný fenomén dnešní doby zvaný sociální sítě.

Jeho skoro každodenní břitké komentáře na Facebooku byly podnětem pro úsměv i vášnivé debaty, do kterých se věčný šermíř Jirka nebál ponořit.

V době někdy až nelidských internetových besed už bohužel není pravidlem, že o mrtvých jen dobré, ale přesto čtenáři Jirkova blogu na aktuálně.cz i Jirkovy facebookové stránky prokázali nejen lidskost, ale hlavně potvrdili sami sobě i ostatním, že pro ně hodně znamenal.

Mnozí právě tak jako já v prvních chvílích po Jirkově smrti mluvili o tom, jak jim bude chybět jako partner do debaty. Ale pak jsem si uvědomil, že s těmi z nás, kteří s ním mluvili doopravdy, bude Jiří mluvit dál. Pravda, ty vtípky už v tom nebudou takové jako přímo od něj, ale ani bez nich nebudeme. Jak napsal Michal Rada na Jirkově Facebooku: „Až se na nás budeš dívat, prosím, nechechtej se moc.“

Ale to, co si z něj neseme v sobě dál, to bude mluvit za něj. Se mnou tak cítí i Martin Kalvach, který na Facebooku podotkl: „Slušný a dobrý člověk neodejde nikdy, Jirko Tvé myšlenky a slova mě budou provázet stále.“ Možná má dokonce pravdu Dagmar Hornychová, která napsala: „Nebojte se, on se nám pan docent ještě ozve, jen musíme počkat, až se rozšíří wi-fi signál. Bude nám všem moc chybět, ale jistě by si nepřál, abychom dlouho smutnili.“

Jirka neměl rád pompéznost, a kdyby tu byl, tak by určitě jeho pohled už nějakou chvíli říkal – hlavně to nepřežeň.

A tak končím, protože nastal čas se rozloučit a poděkovat.

Jirkovi děkujeme za to, že jsme měli příležitost tolik let se společně radovat, rozčilovat nad stavem věcí veřejných, poznávat věci nové anebo jen tak klábosit.

Celá rodina i přátelé děkují vám všem, že jste dnes přišli se s Jirkou rozloučit a společně se rozdělit o velký smutek a velkou bolest.