Je to zvláštní pocit. V organizaci, kdy jste nikdy nebyl v organizačním “pavouku” důležitější než jako jeden z členů vedení a kde jste si naopak užíval role novináře, reportéra po kdejakých končinách světa, který vypráví příběhy rozličných lidí, nebo spolutvůrcem zpravodajství v roli jednoho z vrchních editorů, se stanete hlavním šéfem. Moje první dojmy…

• Je to tak trochu nepatřičné – na téhle židli seděl 18 let můj šéf, ke kterému jsem chodil pro rozumy a na debaty o ČTK a její strategii
• Pozor na pusu! Předevčírem bylo mnohé z toho, co jsem říkal, pouhým návrhem. Dnes se to najednou stalo pokynem.
• Díky za spolupracovníky. A díky za Četkaře, skvělé lidi a skvělé novináře.
• Vtípky. Dnes mne zcela vyvedl z míry šéfredaktor (můj dlouholetý nadřízený a přítel), když reagoval na poznámku jednoho z kolegů na redakční poradě, že “školy kvůli pondělní stávce v dopravě vyhlašují “ředitelské dny” (míněno volno). “A jak to bude u nás?” dotázal se do obecného veselí účastníků té porady; mně trvalo asi deset sekund, než jsem pochopil, že jsem terčem toho vtipu.
• Moje první krize: zajištění zpravodajství během pondělní stávky